Následující ukázka je z páté kapitoly. Především kvůli jejím snovým pasážím prohlásil slavný Romain Rolland, že Rousseau se na sklonku svého života podivuhodně přiblížil velikým orientálním mystikům.

Vše na zemi je v neustálém pohybu. Nic si nezachová stálý a neměnný tvar a naše náklonnosti, jež se připoutávají k věcem vnějším, pak nutně pomíjejí a mění se stejně jako ony. Jsou vždy vpředu nebo pozadu, připomínají nám minulost, která už není nebo předvídají budoucnost, která často ani nemá být - není v tom nic pevného, k čemu by se naše srdce mohlo připoutat. Však také máme zde na zemi jen radosti pomíjivé; pochybuji, že existuje štěstí, které by mělo dlouhého trvání. Vždyť při těch nejprudších rozkoších máme sotva chvilku, kdy by nám srdce mohlo opravdu říci: „Chci, aby tato chvíle trvala věčně,“ a jak můžeme nazývat štěstím pomíjivý stav, který naše srdce zanechá neklidné a prázdné, a nutí nás litovat něčeho, co bylo, nebo si přát něco, co bude.

Existuje ale stav, v němž duše nalezne dost pevné postavení, aby v něm spočinula celá a soustředila tam veškeré své bytí, aniž by si musela připomínat minulost nebo přeskakovat do budoucnosti; stav, v němž pro ni čas nic neznamená, kde přítomnost trvá stále, aniž by se její trvání projevovalo nebo na sebe nějak navazovalo; stav bez dalšího pocitu strádání, slasti, rozkoše nebo soužení, přání nebo obavy, ale jen s pocitem vlastního bytí, který jako jediný dokáže duši naplnit celou; dokud takový stav trvá, může se ten, kdo se v něm nachází, nazývat šťastným – nikoli však štěstím nedokonalým, chudým a relativním, jaké lze nalézt v rozkoších života, ale šťastný štěstím dostatečným, dokonalým a plným, které nezanechá v duši žádnou prázdnotu, již by cítila potřebu zaplnit. Takového stavu jsem tedy na ostrově Svatého Petra při svých samotářských sněních často dosahoval nacházel, ať už jsem ležel v loďce, kterou jsem nechal unášet vodou, seděl na březích rozbouřeného jezera či jinde: na břehu krásné řeky nebo potoka zurčícího po hrubém písku.

Z čeho se v takovém rozpoložení radujeme? Z ničeho vnějšího, z ničeho, než ze sebe sama a ze svého vlastního bytí a dokud tento stav trvá, postačujeme si sami sobě jako Bůh. Pocit bytosti zbavené všech dalších hnutí mysli je sám o sobě vzácným pocitem uspokojení a míru, který stačí k tomu, aby vezdejší život učinil drahým a sladkým tomu, kdo by se dovedl oprostit od všech smyslových a pozemských vjemů, které nás toho pocitu neustále odvádějí a ruší zde na zemi jeho slast. Ale většina lidí, zmítaných neustálými vášněmi, zná tento stav jen málo, a protože jej okusili jen nedokonale na několik krátkých chvil, mají o něm jen nejasnou a zmatenou představu, jež jim nedovoluje pocítit jeho kouzlo. Při dnešním stavu věcí by ani by nebylo dobré, aby lidé toužící po těchto sladkých extázích si při nich znechutili aktivní život, k němuž je jejich nestále nové potřeby nutí. Ale nešťastník vyloučený z lidské společnosti, který zde na zemi už nemůže udělat nic užitečného nebo dobrého ani pro bližního ani pro sebe, může v takovém stavu nalézt odškodnění za veškeré lidské blaženosti, o nějž ho štěstěna ani lidé nemohou připravit.

Je pravda, že takové odškodnění nemohou pocítit všechny duše za všech okolností. Je třeba, aby srdce bylo v klidu, aby žádná vášeň nerušila jeho mír. Jsou k němu třeba sklony ze strany toho, kdo jej zakouší a shoda s okolními předměty. Není nutný ani naprostý klid ani velký vzruch, ale jednotvárný a umírněný pohyb, bez otřesů a přestávek. Bez pohybu je život netečný. Když je pohyb nestejný či příliš silný, pak probouzí; připomínaje nám okolní předměty, vytrhává nás z vlastního nitra, znovu nás uvrhá pod jařmo našeho osudu a ostatních lidí a vrací nám pocit vlastních neštěstí. Úplné ticho vede ke smutku: přináší obraz smrti. Pak je pomoc půvabné představivosti nezbytná a přirozeně se nabízí těm, kterým ji nebe dalo do vínku. Pohyb, jež nepřichází zvenčí, se tedy odehrává v našem nitru. Odpočinek je sice menší, ale také příjemnější, když se lehounké a sladké myšlenky jen zlehka dotknou povrchu duše, aniž by rozvířily její hlubiny. Je jen třeba jich mít dostatek, abychom si uvědomili sami sebe a zapomněli na všechny své strasti. Takové snění lze okusit všude, kde můžeme nalézt klid, a často jsem si myslíval, že i v Bastile, dokonce i v kobce, kde by žádný předmět nezaujal můj zrak, bych mohl příjemně snít.

Je však třeba přiznat, že mnohem lépe a příjemněji se mi snilo na úrodném a opuštěném ostrově, přirozeně odloučeném a odděleném od zbytku světa, kde se mi všude nabízely jen půvabné obrazy, nic ve mne neprobouzelo zarmucující vzpomínky, kde nepočetná společnost byla družná a vlídná, ale ne zas tak zajímavá, aby mne zaujala nastálo; na místě, kde jsem se konečně mohl bez překážek a bez starostí oddat činnostem po mé chuti či se věnovat té nejpoklidnější zahálce. To byla jistě nádherná příležitost pro snílka, který se dovedl živit sladkými přeludy i uprostřed těch nejnepříjemnějších předmětů; zde jsem se mohl příjemných přeludů po chuti nasytit současně s tím, co se skutečně dotýkalo mých smyslů. Probíraje se z dlouhého a sladkého snění, viděl jsem se obklopen zelení, květinami a ptáky a nechal jsem své oči bloudit po vzdálených romantických březích lemujících ohromnou plochu průzračné a křišťálové vody, všechny ty laskavé předměty jsem zahrnoval do svých představ a když jsem postupně přicházel k sobě a k tomu, co mne obklopovalo, nedařilo se mi své představy oddělit od skutečnosti; to vše dohromady mi tedy zpříjemňovalo můj soustředěný a samotářský život, jenž jsem při tom nádherném pobytu vedl. Cožpak už se nemůže vrátit? Cožpak nemohu na tom drahém ostrově dožít své dny, nikdy jej už neopustit a nevidět žádného obyvatele pevniny, který by mi připomínal všemožné pohromy, jež na mne lidé tak radostně už po tolik let valí? Brzy bych na všechny lidi navždy zapomněl; oni na mne jistě ne, co by mi na tom však záleželo, jen když by ke mně neměli žádný přístup a nerušili můj klid. Kdybych se osvobodil od všech pozemských vášní vyvolaných společenským ruchem, má duše by se často vznášela nad tento svět a již napřed by se stýkala s nebeskými bytostmi, jejichž počet, jak doufám, brzy rozmnoží. Vím, že se lidé vyvarují toho, aby mi navrátili tak sladké útočiště, v němž mne nechtěli ponechat. Ale nezabrání mi alespoň, abych se tam každý den nepřenesl na křídlech obraznosti, a po několik hodin tam zakoušel stejné slasti, jako kdybych tam ještě pobýval. To nejpříjemnější, co bych tam dělal, by bylo snít podle libosti. Ale cožpak nedělám totéž, když sním, že tam jsem? Dělám dokonce ještě víc- k půvabu abstraktního a jednotvárného snění přidávám kouzelné obrazy, jež ho oživují. Tyto obrazy mým smyslům během extází často unikaly dnes jsou tím živější, čím je mé snění hlubší. Často jsem do nich vtažen ještě hlouběji a příjemněji, než když jsem tam byl doopravdy. Je však nešťastné, že čím více se má obraznost ochlazuje, s tím větší námahou se mi obrazy vracejí a netrvají již tak dlouho. Bohužel, právě ve chvíli, kdy začínáme svou tělesnou schránku opouštět, nám nejvíce překáží!


Translation (c) Eva Berková 2002